» Kavárna » Moje soutěžní práce

Náš seniorklub vyhlásil literární soutěž a já do ní posílám následující příběh:-)

Těšila jsem se do důchodu hlavně proto, abych měla čas k aktivnímu prožití třetího věku. Nerada sedím doma a vždy uvítám každou nabídku vybočení ze stereotypu. S radostí  a plna očekávání jsem jela na seniorský zájezd na hrad Hukvaldy. Nebyla jsem na něm poprvé. Tento objekt mám spojen s první láskou a později s mými dcerami a dívčím oddílem, který jsem vedla. Na známých místech jsem se v duchu vracela zpět a vybavovala si příhody, které se tam staly. Po prohlídce památky jsme se měli přesunout do podhradí na oběd. Snad právě mé zkušenosti z vedení dětského oddílu mě donutily zkontrolovat situaci, zda jsme tam někoho nezapomněli. Jako poslední opouštěla bránu paní Pantoflice (prosím, nespojovat s Pantoflicí, která nadělala v nekonečném seriálu o růžové ordinaci tolik zlé krve). Paní pantoflíčková proto, že na každý výlet jede v pantoflích, v kterých se jí údajně nejlépe chodí. Pohodlná asfaltka mírně klesala a čekala nás asi půlhodinová cesta do kýžené hospůdky. Pantoflíčková začala dost hlasitě hekat, že jí bolí nohy a že to asi neujde. Šmarjá, co jsem komu udělala? Měla jsem jít a nestarat se, teď za hekačku musím převzít zodpovědnost. Kolektiv už byl dobrých dvě stě metrů před námi, nejblíže byla jen Lidka. Zavolala jsem na ni a prosila, ať na nás počká, ať jdeme s Pantoflicí aspoň dvě, kdybychom byly nuceny jí nějak pomoci. Za přemýšlení, jak asi babku potáhneme, co na to bude říkat má nemocná páteř, jsme za jejího hlasitého hekání ušly zase pár metrů. Málem už jsem se modlila, aby třeba jelo dolů nějaké auto, což bylo ale velice nepravděpodobné, protože na cestu k hradu mohou jet auta jen se speciálním povolením. V tom okamžiku po silnici od hradu opravdu sjíždělo auto. Nejdřív se mi jevilo jako fata morgána. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Postavila jsem se na prostředek cesty  a začala mohutně máváním řidiče zastavovat. Byla by to spása, naložily bychom hekačku a bylo by po starostech. Měla jsem veliký strach, jestli zabrzdí, jestli mne nepřejede a jestli bude mít ve voze místo. Zastavil. Honem jsem začala vysvětlovat, že potřebujeme dostat starou paní dolů. Naložil nás všechny tři, protože byl v autě sám. Řekl, že máme štěstí, že má nahoře stánek se suvenýry a zrovna jede do vesnice na oběd. Měly jsem opravdu velké štěstí. Za tři minuty jsme byly dole a hekačka z auta vyskočila jak srnka. Uf, tentokrát to dobře dopadlo, zahrála těm tůůůůristům pěkné divadlo!

Helena | 24.02.2014 00:31
1

Pantoflíčková

Růžena | 24.02.2014 14:42
Helenko měla bys psát častěji pobavilo mě to ještě že ten řidič po vás pak nechtěl nějaký suvenýr! Život tropí někdy hlouposti u mě tedy dost často a ta paní byla navíc docela chytrá zahrála divadýlko a tys uvěřila.Zas to mělo výhodu že jste nemusely šlapat ani vy dvě kus cesty.
2

Soutěž

Inka | 24.02.2014 16:23
Doufám, že vyhraješ.Znám podobné případy, chodí v pohodlných pantoflích, ale třeba i na tůry do hor! Nebo i kolem moře. Ovšem tam se alespoň mohou vrátit na boso.
Setkání muselo být pěkné- já jsem moc daleko...
Z té party, co chodíme po okolí jsem nejstarší a někdy víc než patnáct kilometrů mě dává zabrat.Nemám už ráda musení.Když nemusím, jde se mi lépe, než když jdeme na spoj...
3

Soutěž

alava | 24.02.2014 21:25
Helenko líbí - konec dobrý, všecko dobré. A ještě jsi mne inspirovala. Na i60 taky byla soutěž - min. týden na téma Škola. Já něco sesmolila a pak mi to tam nešlo zkopírovat a opisovat jsem to byla líná. Tak pokud to ještě najdu v koši a půjde to, tak to zkopíruju někam sem pro váš plesír, když už jsem se s tím mořila.
4

Pantoflice

Hanka | 24.02.2014 21:31
Napsalas to velmi pěkně a s úsměvem.Já když si na onu paní ale vzpomenu,je mi jí velice líto.Paní na celém širém světě nikoho nemá.A pobyt mezi seniory je její jediná radost.Jde tam,kam může,i tam,kam nemůže.A její nohy jí selžou většinou ve chvíli,kdy to nejméně očekává. Ale na tuto skutečnost přijde většinou pozdě.Jedinou její radostí je pobyt mezi lidmi a těší se z každé chvíle,kdy si může s někým aspoň trochu popovídat a být trošinku šťastná.
5

3: soutěž

6

Soutěž

alava | 25.02.2014 10:34
Moje vzpomínání na školní léta


Moje vzpomínání na školní léta

Kdybych měla toto téma vyčerpat beze zbytku, bylo by to dlouhé. Škola mi dala mnoho, chodila jsem tam ráda a co je na tom asi nejdůležitější, dobře jsem se učila. Zjevem jsem byla zkraje malá copatá holčička, ale se svým vyvinutým smyslem pro spravedlnost jsem se dokázala neohroženě postavit i největším třídním sígrům, kteří o přestávkách trápili ty slabší padavky. Jednou jsem takového rváče poslala dobře mířeným strkem hlavou proti radiátoru a pak jsem jej musela odvést na ÚNZ, kde vyfasoval na rozseknutou hlavu svorku a po návratu jsme oba svorně vyfasovali poznámku do žákajdy. Na svoji úplně první třídní učitelku na národní škole jsem již zapomněla, učila nás krátce, ale ta další už byla nezapomenutelná - taková druhá máma. A ta ještě další, na II. st. také. I když byla velmi přísná - češtinářka a tělocvikářka - nic nám nedarovala, ale o to více naučila. Jelikož z kádrových důvodů vystudovala peďák až v Banské Bystrici, dostali jsme v jejím podání tehdy povinné základy slovenského jazyka v nejvyšší kvalitě. Zažili jsme s ní také několik nezapomenutelných třídních výletů - puťáků. Jeden můj spolužák dostal po přechodu Krkonoš kvůli mě pochvalu na vysvědčení - já měla nohy samý puchejř a on mi galantně nosil baťoh zvaný "tele". Ráda vzpomínám i na pana učitele matematiky, geometrie, kreslení a později deskriptivy. Byl drobné postavy, mluvil sípavým hlasem a dával nám pěkné "kapky" a zlobivým klukům "vořechy". Kouknul se na něčí podařený rys a rozčileně spustil: "Ty máš voči z Kašparovic krávy, ta na jedno neviděla a na druhým měla cink!" a nebo rovnou: "Bančičku s kafém, skývu chleba a budeš bručet!" Ale o hodině kreslení nás často brával "do plenéru". Za tím účelem dal do polí za školou dovézt několik starých školních lavic. Mně hrozně bavily jazyky, tak vzpomínám i na svoji první učitelku ruštiny, říkali jsme jí Anabela. Byla malinká, veselá a hodně s námi zpívala ruské a sovětské písně. Později jsem začala chodit na francouzštinu, ta paní profesorka učila mimo jiné i němčinu, a tak měla přezdívku Gertruda. Nebyla nijak oslnivého vzhledu, ale neváhala se na stupínku postavit, zavřít oči a procítěně zazpívat jako Piafka "Non, je ne regrette rien", nebo "Maintenant". Tehdy jako banda puberťáků jsme z toho neměli rozum a tlemili se. Dnes, když si na to vzpomenu (E. Piaf je navíc moje láska), tak mám husí kůži a zpětně ji za její odvahu obdivuji. Později mi na střední škole přibyla latina a angličtina, vyučující pan profesor také stojí za zmínku. Starý mládenec, pro nás tehdy dosti směšná figurka, ale měl nevídané znalosti historie a jazyků, včetně řečtiny. Liboval si nás děvčata, i těch pár kluků, co do třídy chodili, s neúprosnou pravidelností přivádět při zkoušení z konverzace do rozpaků otázkou "Are you married?" (Jste vdaná/ženatý?). Byli jsme z něj otrávení, tak jsme se smluvili a jedna odvážnější spolužačka se naučila odpovědi a když ji "vytasil" a začal obvyklým dotazem, tak spustila "Yes, sir, I am" (ano, jsem vdaná). On hned navázal "And what's your husband?" (a co váš manžel?), pak následovalo "and what are your children?" ( a co děti?), atd. Jako by se nechumelilo. I když překvapený byl, ale evidentně mu dělalo lépe, když jsme se při těch otázkách kroutili jako hadi a dívky se navíc červenaly. Také jsme měli prima učitele zeměpisu. Nechal klidně vyvolaného žáka na zadanou otázku "básnit" a pak pravil: "To je všecko moc hezké a teď mi pověz, proč tomu tak není". BUM! A pak byl také alergický na výroky typu "na větší polovině se nachází orná půda, na menší polovině lesy". To poslal žáka sednout s tím, že "obě poloviny jsou přeci stejné" a bylo vymalováno.

A nesmím zapomenout na paní třídní profesorku na SVVŠ, měla nás na ČJ, RJ a literaturu. Osobně mi dala mnoho a měly jsme se spolu moc rády. Jelikož jsme se na třídní sraz zmohli poprvé po 10 a pak až po dlouhých 40 letech od maturity, už se toho ani nedožila.

Jsou to jen střípky a jak jsem naznačila v úvodu, dalo by se pokračovat. Zrovna tak, jako bych já tehdy dávno ráda byla pokračovala ve studiu. Škola to sice byla vysoká dost, ale dali mi tam jenom maturitní vysvědčení...
7

6: Omluva...

alava | 25.02.2014 10:48
...jak tak na to koukám, asi (určitě)jsem to měla zkopírovat jinam, ale už se stalo.
8

6:vzpomínka na školní léta

Růžena | 25.02.2014 13:45
Alenko tos moc pěkně napsala.Kam jsi to chtěla zkopírovat? Ono je to jedno já to taky dala k Helence i když je fakt že se to mělo asi dát do klubu do rubriky autorská literární tvorba..Ale snad to nevadí.
9

8: Růženko,

alava | 25.02.2014 15:37
...kdybych to měla formou odkazu v komentáři jako Ty, tak snad by to nevadilo. Asi jsem to měla dát do vlastní tvorby. Spěchala jsem, znáš mě, abych si ten nápad, co mě napad, náhodou nerozmyslela...
10

Aspoň to máme pohromadě-

Inka | 25.02.2014 15:51
vzpomínkové okénko..
11

7: Omluva

knihomilka | 25.02.2014 17:11
Alenko, nemohu vložit komentář pod Tvůj příspěvek, proto píšu zde. Moc hezké školní vzpomínání.
12

11: Omluva...

alava | 25.02.2014 18:57
No to asi, že je to jako komentář moc dlouhé. Ale děkuji!
13

6: Alenko,

Jarda | 25.02.2014 22:22
ty máš výjimečně krásné vzpomínky na školy a kantory, já někdy, když čtu v novinách vzpomínky na některé naše bývalé kantory o tom, jak měli své žáky rádi, jak svým žákům pomáhali a jak mnoho naučili, mám pocit, že jsem znal úplně jiné lidi. To víš, my, kteří jsme občas mívali mravy i jiné než "bezúhonné" to bereme víc kriticky. Jinak hezké (zaujal mě ten radiátor, v tom příběhu je život!).
14

13: Járo,

alava | 25.02.2014 23:01
...já hodně klamala tělem, ale měla jsem tvrdou školu od svých třech bráchů. Když jsem chtěla s něma hrát hokej a fotbal a dělat i jiná alotria - třeba výpravy daleko od městečka (já jsem od dětství více kamarádila s klukama, byla jsem odjakživa povahy dobrodružné), musela jsem být tudíž zocelená. Bráchy jsem taky vodila na šití a nebo jim v prádelně drbala rejžákem zažranou škváru z kolen. A když něco provedli, tak jsem musela mít jazyk za zuby pod pohrůžkou indijánskýho mučení...;-)
15

Další soutěžní téma...

16

Álo,

Jarda | 26.02.2014 23:22
měla jsi dobrou školu. Pomalu to začínají objevovat špičkové sportovkyně, když chce jít nahoru, trénuje s mužskejma.

Máš moc hezké kamínky, když jsme studovali geologii, tak nám přednášející nosil jen takové obyčejné šutry a věděl proč. Turnovské muzeum znám taky, jsou tam hezké kousky. Jinak mám doma taky krabici šutrů z míst kam jsem zavítal, možná tam je ještě znělec z Bezdězu, ale i z jiných míst, nejhorší bylo nelézt kousek původního kamene ve Stadicích u pomníku Přemysla Oráče, je tam jenom štěrk z dovozu a taky v Libicích nad Cidlinou, tam je zase až moc čisté pole, jinde to bylo většinou v pohodě.
17

15: tak se přidám Alenko

PŘIHLÁSIT SE || ZAREGISTROVAT SE (host)
© Miloslav Design 2013-2015
60K